Common Buzzard photography

Káně lesní, jeden z nejopatrnějších a zároveň nejhezčích druhů ptáků, které znám. Jejich zbarvení mě vždycky zaujme, protože ho má každý jedinec odlišné. Kresba na jejich hrudi je zkrátka nádherná. Může být i celá hnědá nebo světlá.

První pokusy o vyfocení dravce

Vždy je obdivuji, když jezdím ráno autobusem do školy, kdy sedí na kůlech nebo na stromech kolem cesty a jde z nich velký respekt. To je jedna z mála situací, kdy je mohu pozorovat z větší blízkosti, klidně z několika metrů. Na jedoucí vozidla jsou už zvyklá a nemají potřebu před nimi utíkat. Úplně jiné to ovšem je, když auto zastaví. O tom jsem se mohl přesvědčit po několika mých marných pokusech, kdy jsem se pokusil dravce vyfotit. Jenže jakmile auto zastaví nebo začne zpomalovat, nestihnete ani vytáhnout foťák a káně už je fuč. A focení za jízdy je prakticky nemožné. Focení z auta mi dříve přišla jako jediná možnost a tak jsem zkoušel i jiné taktiky. Např. jedna taková taktika spočívala v tom, že když jsem za keři u cesty viděl sedící káni na kůlu, s autem jsme s taťkou zastavili, vystoupil jsem a snažil se v keři najít mezírku, kam bych mohl svůj objektiv strčit. Touto taktikou se mi povedlo vytvořit pár snímku, ale stále jsem byl od dravce daleko a navíc v protisvětle, takže fotky nepoužitelné. Navíc znovu najít podmínky pro tuto taktiku, tedy cestu, keře, nebo něco, za co se dá schovat a hlavně tu sedící káni, která bude v přijatelné blízkosti, v pěkném světle a nebude si vás zrovna všímat, je skoro nemožné. Proto je focení z auta téměř nepřijatelné.

Přišla na řadu jiná taktika, která neměla s autama nic společného. Zpozoroval jsem, že káně se vracejí na svá oblíbená místa, odkud loví nebo vyhlížejí potravu, které zde mají dostatek. Měl jsem několik takových míst vyhlídnutých, ale nikdy se mi nepoštěstilo, aby si tam káně zrovna sedla. Našel jsem taky jejich oblíbené pole, kde denně sedávalo klidně deset kání. Proto jsem jedno ráno vstal a ještě za tmy se posadil do maskovacího stanu na okraji lesa a doufal, že se nějaká přiblíží. Vedle sebe jsem měl řadu kůlů, na kterých běžně sedávaly. Na poli se první dvě hodiny nic nedělo, ale postupně už jsem si začal všímat, že z dálky situaci pozorují a postupně se přibližují. Mezitím se mi objevil na kůlech vzácný ťuhýk šedý, který se přiblížil na pár metrů a začal přede mnou i lovit. Šlo tedy vidět, že ostatním ptákům má přítomnost nevadí, ale jak už jsem psal, káně jako velice plaché zvíře zkrátka mému stanu nevěří. Potřebují více důvěry. Za celý den se odvážilo asi pět kání, ale žádná se nepřiblížila na méně než 50 metrů. Ale když už jsem byl po 5 hodinách čekání v 2°C téměř na odchodu, z ničeho nic se jedna káně spustila střemhlav do země asi 30 metrů ode mě, ale její lov byl nejspíš neúspěšný a jakmile zpozorovala, že se od neznámého objektu (tedy mého stanu) nachází moc blízko, nad ničím nepřemýšlela a do 5 sekund byla pryč. Už jsem byl o krok blíž, ale žádné fotky, další marný pokus. Takhle to nepůjde, musím na to jinak.

Focení na újedi

Byla zima a já stále přemýšlel, jak tyto plachá stvoření vyfotit a uvědomil jsem si, že se v zimě kvůli malému množství potravy stávají i mrchožrouty, což pro mne byla dobrá zpráva, ale následně jsem si taky uvědomil, že ve dne teplota nepřesáhne 5°C, což už tak dobrá zpráva nebyla. Už několikrát jsem viděl káni sedět na sražené srně nebo králíkovi vedle cesty, a tak jsem si řekl, že by se to dalo v tomto ročním období využít. Když jsem jednou jel ze školy, v příkopu jsem si všiml sraženého a zajíce vzhledem k mé velké touze po použitelné fotce jsem hned věděl, co s ním dělat. Místo pro focení už jsem měl vymyšlené, takže ho stačilo popadnout a vyhodit na pole. Na focení jsem měl kvůli škole možnost jen odpoledne. Zajíce jsem měl položeného asi 25 metrů od mého stanu, což mi přišla vzhledem k velikosti ptáka docela přijatelná vzdálenost, ale v zimě je den velice krátký a proto jsem měl do západu čas jen něco okolo 2 hodin. Ten den se nic nestalo, což se dalo čekat. Stan jsem zbalil a zkusil to další odpoledne, kdy jsem měl trochu víc času, protože mě nezdržovalo chystání újedi. Při příchodu jsem vyplašil dvě sedící káně a zároveň jednu, která to všechno sledovala z blízkého stromu. Měl jsem obrovskou radost, že to fungovalo a tak jsem urychleně rozbail stan a s velkou nadějí jsem doufal, že se vrátí. Kdyby jen stačilo, že se z vyplašení vzpamatuje, tak by byla ani ne do hodiny zpátky, ale ona si přece musí zvyknout na ten stan. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu a po 3 hodinách se neobjevilo ani peříčko. Další den jsem to již se značně menší nadějí zkusil znova, ale když jsem přišel na místo, zajíc byl fuč. Přitom den před tím nebyl snězený ani z třetiny. Do teď z toho obviňuji lišku, která si ho nejspíš někam odtáhla, nebo dravce, kteří si zkrátka kusy zajíce odnesli. Ale zase jsem byl o další krok blíže!

Další pokus, který jsem podnikl se od toho minulého lišil několika zásadnímy rozdíly. Ze začátku jsem postupoval úplně stejně. Měl jsem zase štěstí, že jsem si všiml dalšího sraženého zajíce. Vyhodil ho na pole, do zhruba stejné vzdálenosti jako předtím, ale ten den už nefotil, protože jsem věděl, že je to zbytečné. Navíc jsem provedl důležitý krok k tomu, aby znovu nedošlo k liščí krádeži a zajíce k zemi přidělal pomocí kolíků a drátků. Od místa jsem odcházel, ale nenechal tam jen zajíce, nýbrž i kryt, který jsem si ručně vytvořil z kusu zelené plachty a z tyček ze starého dětského stanu. Káním jsem do druhého dne nechal čas, aby si na kryt zvykly, ale další den odpoledne po škole jsem se na místo už vrátil. Tato taktika už konečně byla ta správná a do půl mrazivé hodiny už jedna káně seděla na zajíci. Když jsem slyšel její výkřik a jak si sedá na újeď, obrovsky se mi rozbušilo srdce. Poprvé jsem měl možnost pozorovat káně z takové blízkosti a zároveň pořídit nějaké fotky. Doma po prohlížení mých prvních snímků jsem si uvědomil, že kvalita není dobrá a že by se dalo fotit i z větší blízkosti. Další den jsem tedy znovu po škole přišel ke krytu a králíka posunul o asi 10 metrů blíže. Ze začátku jsem si myslel, že jsem to přepískl, ale stále jsem kolem sebe slyšel výkřiky dravců, takže už jsem neměl odvahu vylézat. Pomalu už zapadalo slunce a já už se chystal k odchodu, na který jsem se mimochodem kvůli obrovské zimě dost těšil, ale pak jsem si všiml krásného červeného světla, které nádherně svítí na zajíce. Musel jsem tedy ještě chvíli počkat. A toto rozhodnutí mi zaručilo fotky, které už jen tak nepřekonám. Káně sedla kousek za újeď, ke které nakonec opatrně došla. Vznikly tak první použitelné fotky a zároveň při západu slunce! Aspoň toto mě zahřálo u srdíčka.

Další den jsem tohoto zajíce ještě využil. Vyšlo to na víkend a tak jsem na focení měl celý den. Ráno jsem tedy vstanul a snažil se nepodcenit zimu, která ten den byla. Teploměr ukazoval pod nulou a já se s několika vrstvami oblečení vydal na autobus. K zajíci jsem přidal kupované levné kuřecí krky. Ze zajíce zbylo několik kůstek a hlavně jeho srst, kterou jsem položil před krky, aby fotka vypadala přirozeněji (Upozorňuji, že všechny tyto operace byly prováděny s největší možnou opatrností s rukavicemi a několika pytlíky). Káním ale docela dlouho trvalo, než krky zpozorovaly. Proto jsem se ve velkém mrazu musel v krytu krčit docela dlouhou dobu. Zahřívací trika, dvě mikyny, dvoje rukavice a tlustá bunda se neukázali jako dostatečné oblečení, které by mě mělo zahřát. Nebylo to nic příjemného. V 11:00 hodin, tedy po třech hodinách se konečně jedna káně slitovala. Ovšem něco se jí nelíbilo a do 5 minut byla pryč. Naštěstí jsem pár fotek stihl, ale není to ono.

Následovaly další 3 hodiny čekání, ve kterých jsem se proměnil v ležící kostku ledu. Po této mrazivé době konečně přiletěla druhá káně a usedla na újeď. V té chvíli jsem ožil a na chvíli na zimu úplně zapomněl. V pozadí navíc začala létat druhá káně, která zřejmě viděla kryt poprvé, tak se neodvážila přiblížit. Ale konečně život! Po půl hodině ládování se vystřídaly, ale z ničeho nic se druhá káně skrčila. Slyšel jsem hlasy a praskající větvičky. To přece není možný! Po 6 hodinách čekání, kdy se na 5 minut ukázala jen jedna káně, se to tu konečně začne rozjíždět, ale vyplaší je procházející lidé.

Naštěstí si krytu nevšimli a tak se zde dlouho nezdrželi. Ze začátku mi to přišlo jako neskutečná smůla, ale pak jsem si řekl, že ono se mi to možná docela hodilo. Káně za chvíli určitě přijde zajíce zkontrolovat, jestli může v hostině pokračovat nebo ne, říkal jsem si. Takže jsem začal přemýšlet, jestli by se nečekaná návštěva nějak náhodou nedala využít. Riskl jsem to a z krytu vylezl. Doufal jsem, že žádnou nevyplaším, protože v tu chvíli bych se odsoudil k dalším několika mrazivým hodinám čekání. Naštěstí se tak nestalo a já si zkusil zajíce o pár metrů přiblížit. Po návratu do stanu jsem si stejně jako při prvním posouvání myslel, že jsem to přehnal, protože jsem od zajíce byl neuvěřitelných 8 metrů, ale pak jsem si řekl, že už něco nafoceno mám, takže už jsem tím nic zkazit nemohl. Navíc jsem se kvůli posledním 30% na baterce už pomalu chystal domů.

Netrvalo ani 10 minut a káně byla zpět, což jsem rozhodně nečekal. Jenže něco jí pochopitelně nesedělo a tak usedla na místo, kde byl zajíc původně. Podezíravým pohledem koukala na stan, jakože za to posunutí určitě může on. V tom přišla úžasná příležitost k fotce. Káně roztáhla křídla a popoletěla několik metrů směrem k újedi. Měl jsem co dělat, aby se mi na fotku vůbec vešla, ale nakonec jen tak tak ano.

Káni stále ještě pár metrů k újedi chybělo, proto musela přijít nějaká další akce, která konečně nebude představovat statické sezení a žraní, které už bylo jaksi nudné (kdybych se teď před tímto focením poslouchal, nevěřil bych sám sobě, že něco takového říkám). A nemýlil jsem se! Sice nepřišlo to užasné efektní přelétnutí, ale přišla ona. Což dravci nemají ve zvyku, a proto z toho vyšly docela vtipné fotky.

Nenechala mne tedy na suchu a tak jsem mohl jít spokojeně domů. Zároveň jsem si s sebou vzal pochodujícího pána s rukama v kapsách, kterého můžete vidět na této fotce, a taky důležitou zkušenost, kterou v budoucnu budu určitě využívat. Pohybování s újedí se ukázalo jako velice efektní strategie.

Přišel další den, kdy předpověd hlásila slunečno a tak jsem zkrátka neodolal. Dokoupil jedny poslední kuřecí krky, které se ukázaly jako pro káně velice chutné, a vyrazil na poslední pokus o vyfocení těchto krásných dravců. Na místo jsem přijel až k poledni a z dálky dalekohledem pozoruji, že jedna káně dojídá včerejší zbytky. Zároveň vidím, že se dostavil nováček, tedy krásná hnědá forma, kterou jsem ještě na fotce neměl. Velice nerad jsem ji vyplašil a po přidělání dalších krků jsem rychle zalezl do stanu. Po hodině konečně slyším výkřiky, které jsou stále blíž a blíž. Na malou chvíli všechno ztichlo a najednou silný výkřik a káně už je na místě. Bohužel se nejednalo o tmavou formu. Půl hodiny poseděl (zase nuda) a letěl dál.

Netrvalo dlouho a nakonec se odvážila i vysněná tmavě hnědá forma, která se mi ze všech líbí nejvíce. Krásně do toho zasvítilo slunce, takže fotky vyšly na jedničku.

A tímto dnem jsem "fotoprojekt" ukončil, protože ze zajíce už nezbyla ani samotná srst, která byla na fotkách velmi důležitá. Samotné krky už by nevypadaly hezky. Fotografování to každopádně bylo úžasné, někdy sice dosti náročné, ale taky zajímavé a velmi vzrušující, proto jsem si jistý, že jsem to nezkusil naposledy.