Long-eared Owl photography

Život sov

Vždycky jsem byl fascinován sovami. Ať už je to pískající kulíšek, křičící puštík nebo hluboké houkání výra. Vlastně úplně každá sova je pro mne velmi zajímavá a vždy mám velikou radost, když na nějakou narazím. Bohužel se to nestává tak často, protože sova je noční pták a přes den se schovává ve starých dutinách stromů, nebo sedí na větvi v korunách a je přitisknuta ke kmeni. Přes den je tedy téměř neviditelná a pokud nemáte velké štěstí, ani na ni nejspíš nenarazíte. Přece jen jsou tu způsoby, jak sovu vystopovat a pozorovat ji za denního světla.

Mohou se totiž chovat velice předvídatelně. Jedna z nejčastějších situací, kdy lidé pozorují sovy za dne, jsou deniště, konkrétně kalousů. Ti se totiž v zimě uchylují do kolonií, ve kterých okupují klidně několik stromů. Možná vás to překvapí, ale právě tyto stromy se většinou nacházejí v městských parcích, na hřbitovech nebo na dětských hřištích. Zde se kalousi nechají prohlížet klidně z několika metrů. Je až neuvěřitelné, jak pravidelně se dokáží chovat, protože jedna kolonie se může klidně několik desítek let vracet na ten jeden a ten samý strom. Každou zimu a to bez vynechání.

Jenže naopak se mohou chovat i naprosto nepředvídatelně. A to hlavně v hnízdní době, kdy samozřejmě nevíte, jaké místo si vyberou pro jejich letošní hnízdistě. Nálezy jsou tedy většinou o velké náhodě, o znalosti lokalit nebo znalosti zvuků, které někdy mohou velice pomoct! Kvůli husté vegetaci si navíc hnízda ani nevšimnete, protože je většinou vysoko v koruně a nebo v dutině starých stromů, kterých u nás už moc nezbývá. Je to tedy velice těžké najít, dokud...!

Focení

Focení probíhalo koncem jara a to už všichni víme, jak náročné je sovu v tuto dobu najít. Zároveň ještě byla škola, ale známky už byly pomale všechny uzavřené a v hodinách už se skoro nic nedělalo (to berte jako výmluvu, kdyby někoho napadlo, že v hodinách nedávám pozor). Byla hodina výtvarky a já si dodělával svůj poslední obrázek tohoto roku. Seděl jsem v lavici u okna a při malování jsem na půl ucha poslouchal zvuky prolétajících rorýsů a poštolek. Z jedné zahrady jsem dokonce zaslechl i krutihlava. Ale najednou slyším volání, které jsem nikdy předtím neslyšel. Z malinkého háječku, který odděloval ulici a školní hřiště volal jakýsi pták. Porozhlédl jsem se po třídě, zda si toho hlasitého a neobvyklého zvuku někdo taky všiml - ne, co jsem mohl čekat, ten divnej jsem přece jenom já... No, začal jsem přemýšlet, co by to mohlo být. Nejdřív mě napadlo nějaké mládě dravce, které se ozývá z koruny stromu. Přemýšlel jsem i o špačkovi, který dokáže napodobit snad úplně všechno, ale ne, ikdyž špaček bývá dosti důvěryhodný, on to přece být nemohl. Ale pak mě to trklo!

Teď bych se zdovolením vrátil k té větě, kterou jsem nedokončil: ,, .... Je to tedy velice těžké najit, dokud - mláďata nevyletí z hnízd." V té chvíli začíná na hnízdišti ródeo. Obzvlášť v noci, kdy mladí žadoní o potravu a přeřvávají jeden druhého, aby rodič s myškou přiletěl právě k němu. Jestli tedy bydlíte poblíž nějakého takového hnízdistě, asi se pár nocí nevyspíte. Přes den se sem tam ozvou, ale po chvíli vždy zmlknou. A to byl právě případ mého objevu.

Konečně mi došlo, že to je sova a vzhledem k tomu, že právě probíhaly poslední jarní dny, musel to být mlaďoch. V lavici jsem nedočkavě čekal na poseldní zvonění dne, abych se mohl ke stromům podívat. Po šklole jsem pod stromy nějakou chvíli pochodoval, ale né a né sovu najít. Ale najednou! Ha, mám je. Pět mladých kalousů naskládaných na větvi vedle sebe a ještě jeden sedící na vedlejším stromě. Nad ničím jsem nepřemýšlel, autobusem jel domů pro techniku a zase zpátky ke škole. Jenže odpoledne už byli kalousi klidnější a kvůli téměř stále procházejícím lidem radši seděli vysoko v koruně stromu. Proto mě napadla jedna věc. Co kdybych se tam podíval ráno, kdy je ještě nikdo nevyplašil? Přes noc totiž poletují sem a tam a nebojí se sletět i níž, proto jsem doufal, že aspoň jeden z šesti bude sedět níže.

Další den jsem tedy ráno vyrazil. Naštěstí to vyšlo na víkend, takže mě ve focení neomezovala škola. Sluníčko krásně svítilo a já už si lepší podmínky nemohl ani představit. Teď už jen stačilo, aby spolupracovaly i sovičky. Přijel jsem na místo a slyším takové potiché huhlání. Byl to jeden z rodičů, který nejspíš nebyl úplně spokojený s mojí přítomností a nejspíš upozorňoval mladé. Chvíli mám hledáčkem namířeno na něj a snažím se najít hezký úhel, odkud by se dal vyfotit. Stojím pod stromem a konečně jsem ho našel. Párkrát jsem cvaknul a po několika snímcích přišel čas na video.

Když natáčím objekt, který se nijak nehýbe a není potřeba průběh natáčení sledovat, konečně si začínám všímat okolí. Proto velice často zjišťuji až doma, jestli se něco povedlo natočit. Spustil jsem tedy nahrávání a zároveň začal koukat po okolí. Kouknu nad sebe do stromu a zarazí mě dvě červená kukadla, která na mě koukají snad ze dvou metrů. Opatrně si dřepnu a nemůžu od něj odepřít pohled. Po chvíli nehybného sezení už to zírání kalouse přestalo bavit a radši oči zavřel. Nedivím se mu... Toho jsem tedy využil a foťák namířil na něj. Jenže to už přeci nebylo ono, unavený a odpočívající kalous. Chtělo by to, aby jsme si zase dali staredown :-). Proto jsem využil taktiku, kterou jsem již dříve zkoušel na kulíškovi. Upřímně to není žádná věda. Zkrátka stačilo jen písknout, kalous se na mě pootočil a pěknou minutku na mě jeho srandovním výrazem koukal. Po chvíli jsem našel i zbytek rodiny, který seděl v rozdílné výšce od tří až do osmi metrů nad zemí. Ti na mne ze začátku taky nechápavě koukali, ale pak jsem je přestal bavit. V průběhu dne to navíc kolem stromů začalo být čím dál tím rušnější. Víc aut, víc lidí a dokonce i několik dotazů, co to tam proboha dělám se stativem a foťákem. Proto jsem se rozhodl pro ústup a kalouse už nechal na pokoji.

Každopádně na tuto rodinku už nikdy nezapomenu!