Rare encounter with Common Cranes

Byl konec března, období, kdy k nám teprve ptáci přilétají a příroda se ještě neprobudila do plného života, který přinesou následující měsíce. Byl víkend, a my se s rodinou vydali na návštěvu k babičce do východních Čech. Nedaleko se nacházela významná ptačí lokalita, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Pečlivě jsem si zjišťoval informace o tomto mokřadu a dozvídal se, co všechno se zde vyskytuje. Z letecké mapy bylo zřejmé, že místo bude slušně zarostlé rákosinami, což mě hned vedlo k myšlence na slavíky modráčky a sýkořice vousaté. Při kontrole databáze pozorování ptactva mě rozmanitost druhů velice překvapila. Byla zde hlášena pozorování vzácných druhů kachen, bahňáků, a opravdu asi pěti jedinců slavíků modráčků. K tomu dokonce dva jedinci jeřábů, o jejichž focení jsem ale ani nepřemýšlel. Pozorování jeřábů většinou ignoruji, protože jsem netušil, jak bych se k tak plachým tvorům mohl dostat na fotitelnou vzdálenost. Navíc jsem předpokládal, že se jednalo o náhodný přelet, který je vždy doprovázený jejich charakteristickým hlasitým troubením, které jsem mimochodem ještě nikdy předtím neslyšel. Jeřáby jsem obecně ve volné přírodě nikdy neviděl.

Hlavním cílem tedy zůstali slavíci modráčci a sýkořice. Plán byl hotový – očekávání nastavená, trasa vyhledaná a budík na 4:30.

Ráno jsem se nějakým způsobem vydrápal z postele a mohli jsme vyrazit. Vyspaný jsem zrovna nebyl, protože jsem večer studoval svou novou výbavu a její nastavení. V autě jsem pak ještě na sedadle spolujezdce zkoumal nastavení znovu a testoval, jestli funguje správně. Navigace následně oznámila, že za tři minuty jsme v cíli. To už jsem měl všechno nastavení vyřešené a konečně mohl pozorovat okolí. Na polích se objevovaly louže, na kterých už některé ptačí druhy pobývaly. Vyjeli jsme zpoza menší skupinky domků a já nemohl uvěřit svým vlastním očím. V louži stáli dva obrovští ptáci. Bez jakéhokoliv váhání a pochyb jsem na taťku vykřikl: „Hele! Jeřábi!“ Zde bych rád vyzdvihl taťkovu bezchybnou reakci – ihned po obdržení této zprávy zapnul blikačky, stáhl okénka, zkontroloval, jestli za ním někdo jede, dobrzdil a přimáčkl se k sedadlu, aby mi nepřekážel ve výhledu (jeřábi stáli na straně řidiče).

Přišlo to opravdu z ničeho nic, takže než taťka stihl zabrzdit, byli jsme od nich asi na 20 metrů. Sešlo se tu několik šťastných okolností, bez kterých by fotky nejspíš ani nevznikly. První byla ta, že cesta nebyla vůbec frekventovaná a po celou dobu focení (které vlastně netrvalo zase tak dlouho) proti nám projelo jen jedno auto. Další štěstí bylo, že jsem zrovna na klíně držel svůj fotoaparát, protože jsem v průběhu cesty ladil své nastavení. Než se tedy naše auto zcela zastavilo, už jsem měl jeřáby v hledáčku a byl 100% připravený. To mi při focení hodně pomohlo a ušetřilo spoustu času.

Taťka si tedy na sedadle udělal pohodlí a z okénka pozoroval pár jeřábů, jak si to kousek od nás kráčí po poli. Bylo na nich vidět, že jsou na auta celkem zvyklí, a kupodivu neodlétli hned po zabrzdění, jak to často dělají třeba káně nebo jiní dravci. Zřejmě to bylo tím, že jeřábi musí vynaložit hodně energie, aby se se svým těžkým tělem zvedli ze země. Chvíli s námi tedy vydrželi a dali mi spoustu času na focení. Dokonce jsem na chvíli odložil fotoaparát a jen jsem se tou krásou kochal. Troubení jeřábů jsem pozoroval poprvé v životě, a to hned z velké blízkosti. Jeřábi se postupně vzdalovali, až odešli na asi 50–60 metrů. Tato vzdálenost byla na fotoaparát stále ještě přijatelná. Po asi pěti minutách se jeřábi nakonec opravdu vznesli a s doprovodným troubením odletěli na vedlejší pole.

Ze srandy jsme si s taťkou říkali, že na mokřad už ani nemusíme jezdit, protože máme pro dnešek odfoceno :). Jeřáby jsme pak ještě alespoň půl hodiny pozorovali z dálky dalekohledem a dokonce jsme byli svědky páření. Na mokřad jsme ale nakonec samozřejmě stejně jeli, a pozorování modráčka se nám opravdu potvrdilo. Ten den jsem viděl minimálně 7 jedinců, ale o tom až někdy jindy.