Dudek chocholatý 2022

Od tohoto výletu jsem dudky začal zbožňovat a s každým jeho dalším pozorováním jsem se snažil svoje fotky jen vylepšovat. Dudky jsem začal potkávat na místech, kde bych je nikdy nečekal a to stále častěji, takže jsem si jich tím pádem začal i více všímat. Dudka už poznám podle stylu letu, vím, jak se chová, co nejčastěji dělá a kde se nejčastěji vyskytuje. Teď už na nalezení dudka internet nepotřebuji. Tam se dozvím jen informace, které mi jsou už dávno známé. Ale pak je tu háček, který na internetu nenajdu - jak ho vlastně vyfotit?

Hledání hnízda

První krok je najít místo, kde se dudek v hnízdní době vyskytuje. Už tento úkol je vzhledem k jeho rozšíření docela oříšek. Po třech letech jsem se konečně dočkal, ale při tomto kroku mi přálo štěstí, protože jsem na něj narazil na lokalitě, na které jsem byl kvůli úplně jinému druhu. Dudek zrovna na zemi sbíral potravu a následně s ní letěl kamsi do lesa. Navíc byla doba, kdy krmili mladé, takže bylo naprosto jasné, o co tu jde. ,,Teď už jen stačí sledovat, kam s potravou létá." říkal jsem si. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. V té chvíli jsem se totiž od hnízda nacházel něco přes kilometr. Sice krmili asi každých 20 minut, ale šance, že si pro potravu přiletí na stejné místo, nebyla zas tak velká, takže jsem na prolet mohl čekat klidně 2 hodiny. Po přeletu jsem se vždy tím směrem musel kus posunout, ale nikdy to nebylo víc než 100 metrů, kvůli stromům v okolí, přes které nešlo vidět, kam přesně létá. V té době jsem ještě chodil do školy a hledání mohl věnovat jen odpoledne, takže mi postupné šoupání trvalo něco přes 9 dní. Prolety jsem sledoval z pole na kraji lesa, kde jsem měl pěkný výhled na to, kam poletí.

Jednou jsem si byl na 99% jistý, že už jsem skoro u hnízda, protože dudek zalétával do jednoho háječku stále dokola a já ho nikdy neviděl za stromy v letu pokračovat dál. Proto jsem si našel další vhodné místo k pozorování, tedy z druhé strany háječku. Nedočkavě jsem čekal na přílet, abych se mohl konečně dozvědět, kde se nachází jeho hnízdečko. Dvě hodiny uběhly a dudek stále nikde, aspoň jsem si užíval divadélko, kde kos nepřetržitě odháněl kukačku ze svého teritoria. V tom jsem si konečně podle stylu letu v dálce všiml už známého ptáčka, který to měl namířeno přímo ke mně. ,,Teď se to konečně dozvím!" řekl jsem si, ale dudek to viděl úplně jinak. Místo toho, aby zaletěl do háječku, který se nacházel přímo přede mnou, tak se ničím nenechal rušit, pohodlně mě obletěl a já jen smutně sledoval, jak si to s housenkou v zobáku pokračuje další stovky metrů za horizont, kam jsem už ani dalekohledem nedohlédl...

Když už jsem se konečně nacházel pár metrů od hnízda a dokonce při příletu rodičů slyšel mladého, který už žadoní o potravu, stále jsem díky husté vegetaci nevěděl, kde se přesně hnízdo nachází. Asi třikrát jsem se na místě musel přesunout, dokud jsem si nevšiml neobvyklé mezírky mezi kmenem a větví, která z něj trčela.

Focení

Dudek je velice plachý druh, což už jsem se z jiných výprav dozvěděl - např. když jsem se na jedné stepi k dudkovi bez maskování přiblížil na cca 20 metrů, nad ničím nepřemýšlel a hned byl fuč. Poté si na mě dával veliký pozor a já se už radši o nic víc nepokoušel.

Na místě jsem proto musel být dokonale maskovaný, abych je při krmení nerušil. Kdybych totiž u hnízda byl jen s foťákem, stativem a nějakou maskovací sítí, dudci by nikdy nenakrmili a mmohli by mladého opustit. Sice čím starší mláďata jsou, tím spíš je neopustí, ale i tak jsem si dával veliký pozor a měl k této situaci obrovský respekt. Kdybych viděl, že je něco špatně a krmení neprobíhá tak, jak má, hned bych se zabalil a šel pryč, protože kdyby mladého delší dobu nenakrmili, mohl by z toho být velký průšvih a mládě by mohlo zahynout. A to přece za nějakou fotku nestojí. Na maskování jsem tedy použil maskovací stan, který jsem rozbalil v mezeře, kdy se dudek nepohyboval u hnízda. Na stan si velice rychle zvykli a při prvním příletu nerušeně nakrmil. Následně se chovali, jako kdyby tam stan nikdy předtím nebyl. V krmení pravidelně pokračovali a jednou si dokonce sedl na větev metr ode mě, kde si nerušeně prohrabával peří. To byl pro mě jasný důkaz, že u hnízda mohu zůstat a ve fotografování pokračovat. Proto vám doporučuji, pokud nemáte správné vybavení a víte o hnízdě, nejlépe se k němu vůbec nepřibližujte, ať se nic hrozného nestane!

Každopádně se nakonec zdlouhavé hledání vyplatilo a mé první focení dudků mám za sebou. Obrovskou radost z fotek nejspíš pochopíte, když se kouknete na fotku výše a porovnáte si je s těmi dole. Ale nemám radost jen z fotek, protože pozorovat tato nádherná a elegantní stvoření z takové blízkosti je zároveň neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek! Proto vám dudci mockrát děkuji, že jsem mohl mít tu čest...

Začátky

Již od samých začátků fotografování přírody jsem vždy snil o vyfocení dudka chocholatého. Jeho fotky jsem na internetu vždy obdivoval a nemohl se na ně vynadívat. Tento nádherný opeřenec mi do naší české přírody totiž nikdy moc nezapadal, a právě proto stoupala touha ho vidět a nejlépe i vyfotit. Nejdřív jsem si hledal informace, hlavně na internetu, kde se dudek na jižní Moravě objevuje nejčastěji, jaký má hlasový projev a kdy ho můžeme s největší pravděpodobností vidět . První lov jsem podnikl roku 2019 začátkem května, kdy se dudci mají kvůli obhajobě teritoria ozývat nejvíce. Jel jsem kvůli němu až k lesu Doubrava poblíž Bzence. Cestou v borovém lese jsem se postupně začal přibližovat k mýtince, která mi dávala malou naději, že by se tam dudek mohl pohybovat. Došel jsem na mýtinku a zaslechl jakýsi skřek, který jsem nikdy dřív neslyšel. Ozval se asi 50 metrů ode mě a po chvíli ho doplnilo známé: ,,Du Du Du". V té chvíli jsem začal zvuk pronásledovat, jenže dudek mne zpozoroval a odletěl pryč na nedaleký strom. První pozorování dudka jsem měl tedy za sebou a zbyla mi z něj jediná fotka, kde dudek sedí na borovici asi 40 metrů ode mě v protisvětle. Na fotce jde vidět jen černá silueta ptáka s typickou chocholkou na hlavě.