Kulík říční 2022

K mým nejoblíbenějších bahňákům patří kulík říční. Ať už je to kvůli jeho pohybu, jeho zvuku a nebo kvůli žlutému kroužku, který obklopuje jeho roztomilé očko. Důvodů, proč milovat kulíka je zkrátka dost, řekli byste si, jenže ono to tak při fotografování úplně být nemusí.

Kde na kulíka narazit?

Jméno sice napovídá, že se kulík pohybuje hlavně kolem řek, ale v našich končinách je to trochu jinak. Břehy řek sice rád má, ale těch v naší přírodě moc není, proto se u nás pohybuje hlavně na březích polních louží, vypuštěných rybníků a nebo mokřadů. Bohužel i těch u nás už taky moc nezbylo. Ještě v první polovině minulého století bylo v naší krajině velké množství mokřadů. Prakticky v každém ďolíčku bylo podmáčené území, které se moc nedalo využít pro hospodaření. Po 2. světové válce nastaly mokřadům zlé časy, touhou po velkých lánech začalo ve velkém vysušování mokřadů, rušení remízků a houfně se rozběhlo odvodňování půdy. Proto kulík patří k vzácnějším druhům a počet hnízdících párů je odhadován jen na něco kolem 1000 párů. No a já měl to štěstí pozorovat jedno hnízdění u mého oblíbeného mokřadu.

Focení

Když budete chvíli pozorovat kulíka, zjistíte, že má naučené své cestičky po březích kolem vody. Vždy přiletí na začátek své trasy, projde kolem vody klidně 30 metrů a vrátí se zase na začátek. Břeh znovu projde a letí zpět. Když mu nic v cestě nebrání, za jedno ráno to s pauzami na pročistění peří a na protáhnutí křídel stihne zopakovat klidně desetkrát. Na břehu sbírá svým krátkým zobáčkem potravu a při tom roztomile cupitá, sem tam pískne a polovinu času, co ho pozorujete, na vás zírá svým očkem. Narozdíl od např. vodoušů bahenních, kteří když o vás neví, mají hlavu dole, zobák zabořený v bahně a soustředí se jen na potravu, kterou ve vodě sbírají. Dalším velkým rozdílem je jeho velikost. Kulík se totiž velikostí podobá vrabci. Proto je k pořízení pěkné fotografie potřeba dostat se k němu co nejblíže. Kulíci sice patří k těm krotkým bahňákům narozdíl od čejek, vodoušů nebo pisil, ale i tak vzdálenost, na kterou vám dovolí se přiblížit, většinou nestačí na jeho vyfocení. Aspoň mně s mojí technikou. Proto je potřeba maskování a několik hodin čekání. Ráno jsem tedy přišel na můj oblíbený mokřad a snažil se vypozorovat jeho oblíbenou stezku. To nebylo vůbec těžké a po chvíli jsem se zhruba v polovině té cestičky zamaskoval. Jenže kulíkovi chvíli trvalo, než si na kryt zvykl a tak nějakou chvíli pozoroval situaci, než se rozhodl po své cestě pokračovat. Zároveň velikou částí mé cesty za pěknou fotkou je ranní světlo, které samozřejmě během této chvíle bylo fuč. Přál jsem si chytit kulíka ve zlaté hodince, nebo v protisvětle při východu slunce s odrazem vody. To byly mé velké cíle. Proto jsem se musel sbalit a zkusit to další den. Bylo léto, takže o slunečné počasí jsem neměl pochyby. Jenže když si spojíte mé plány pro dobrou fotku a čas, kdy v létě vychází slunce, vyjde z toho akorát tak fotograf, který celou noc nespal. Východ slunce byl totiž kolem 5:00. Jenže k tomu samozřejmě musíte připočítat čas, než si kulík na kryt zvykne, takže na místě musím být nejpozději 4:45. Dále nesmíme zapomenout na cestu k mokřadu a samotné vstávání, takže budík ve finále vycházel na 3:45. Na první pohled se mi to moc nelíbilo, ale pak jsem si vzpomněl na ten jeho pohled. No, prostě jsem musel. Ráno zalehl do bahna a po několika hodinách od mokřadu s plnou paměťovkou zase odešel. A jestli se to vyplatilo, to posuďte sami.