Maďarsko - Hortobágy

Letošní výprava do Maďarska byla moje první větší fotografická akce. Vždy se snažím zachytit hlavně krásu české přírody a drtivá většina mých snímků pochází právě odtud, ale když se naskytne možnost pozorovat něco tak unikátního jako je tah jeřábů, není nad čím přemýšlet.

Pod pojmem Národní park Hortobágy se asi každému, kdo se o fotografii přírody trošku zajímá, vybaví legendární a známý tah jeřábů popelavých, na který se každoročně sjíždí celá Evropa. Letos se zde zastavilo až 150 000 kusů! Nevím, kdo a jak to počítal, ale prý to tak bylo :-).

Přes den se tito elegantní ptáci procházejí po loukách a polích v okolí, kde sbírají potravu. Poté se navečer pomalu přesouvají na nocoviště k soustavám rybníků, odkud zase ráno postupně vylétávají.

Výprava byla naplánovaná na 3 dny. Ubytovaní jsme byli přímo ve vesničce Hortobágy, odkud bylo vše celkem na dosah.

První den příjezdu jsme se těšili na večerní přílet jeřábů na nocoviště se západem slunce, ale plány nám zkazila kolona na dálnici, kde jsme nabrali velké zpoždění, tudíž se večer nic nepodařilo.

Možná jsme si trošku naivně mysleli, že stačí, když dojedeme na místo akorát na západ, zafotíme si, budeme mít krásné fotky a všechno bude super, ale tak jednoduché to nebylo. Plánování a výběr toho správného místa byl naprosto zásadní, protože ačkoliv se to na první pohled na mapě nezdálo, maďarská pusta je velmi rozsáhlá a mezi vesničkami se nejezdí 3-4 minuty jako u nás v ČR, ale klidně 15-20 minut. A když se člověk chtěl dostat do centra dění nebo se zkrátka projít kolem rybníků, musel se připravit na slušný pochod. Autem se k rybníkům dostat nedalo, protože se přece jen jedná o Národní park, kde jsou dána jasná pravidla. Při návratu jsme pak museli počítat s tím, že půjdeme několik kilometrů po tmě. Pro rychlé přesuny tak rozhodně nebyl čas. Navíc se nám to trošku ztížilo tím, že se do plánů míchaly i neaktuální informace o tom, odkud jeřábi létají.

Druhý den jsme tedy zkusili jednu pozorovatelnu na doporučení místních, kde se bohužel vše odehrávalo dost daleko od nás. Na druhou stranu bylo co pozorovat - vzácné druhy kachen, kolihy, kulíky bledé, orly mořské i královské, atd.

Zaujala mě zde velká skupinka kachen, kterou jsem se snažil nějak zajímavě zachytit.

Jeřábů zde bylo také mnoho, ale kvůli velkým vzdálenostem mi nezbývalo nic jiného, než si zkoušet hrát s dlouhým časem.

Dopoledne jsme pak zaparkovali u Hortobágy-Halastó, odkud jsme se prošli až k rybníku Kondás-tó. Nasadili jsme takové ptáčkařské tempo :-), koukali po všem, co kolem nás létalo a kochali se. Zahlédli jsme opět spoustu vzácných druhů kachen, orly, bramborníčky, vzácné bahňáky a jednou nad námi proletěl i kalous pustovka.

Tady pár fotek z této cesty:

I tak jsem byl nadšený, protože něco takového jsem ještě nikdy předtím nezažil. Tisíce a tisíce jeřábů se postupně slétávaly po celý večer do vody a troubení se ozývalo ze všech stran. Byli jsme přímo v centru dění. Tohle člověk jen tak neuvidí...

Před námi byl poslední den, respektive poslední dopoledne. I když jsem měl na kartě zatím jen samé rozmazané fleky :-), stejně jsem byl se zážitkem velmi spokojený. Kdyby se ještě nějaké fotky povedly, byla by to třešnička na dortu.

Ráno jsme zamířili na další místečko, ke kterému jsme se mohli přiblížit autem. Už při příjezdu nás zaujala hustá mlha, která v kombinaci s ranním světlem vypadala naprosto dokonale. Už stačilo jen doufat, aby vydržela.

Ranní rozlet jeřábů se nakonec podařil na jedničku. Kromě mlhy se začala krásně zbarvovat obloha. Na východu se zbarvila do červenooranžova, kde po chvíli vylezl i červený kotouč, a na zapádu zase do růžovofialova. Člověk si tak mohl jednoduše vybrat, jaká barvička se mu na fotce líbí nejvíce, protože jeřábi létali úplně všude!

Rozlet navíc nebyl jednorázový, ale probíhal postupně. Někdy odlétaly menší skupinky, někdy větší hejna, někdy samotné páry. Zážitek jsme si tak mohli užívat necelou hodinu, což bylo skvělé.

Kvůli našemu ptáčkařskému tempu jsme nakonec u těchto rybníků zůstali až do večera. Na senzační večerní slet jeřábů na nocoviště, na který jsme se všichni moc těšili, se nám krásně zatáhlo a začal foukat silný vítr... :-). Vítr nejspíš nevyhovoval ani jeřábům, kteří na nocoviště přilétli o půl hodiny později, než mají běžně ve zvyku. Zatažená obloha navíc způsobila, že tma byla mnohem dříve a na foťáku se mi objevovaly hodnoty ISO okolo 20 000 (a to i s objektivem s clonou 2.8!), čímž se má snaha o zajímavou fotku stala jaksi zbytečnou a opět mi nezbyl prostor na nic jiného, než na hrátky s dlouhým expozičním časem.

Jeřáby jsem si užil naplno a dokonce se povedly i některé ty fotky. Po takto krásném ránu už jsem si ani nepředstavoval, že by se podařilo ještě něco dalšího. Ale teda pravda, že mi v hlavě pořád trčela jedna sovička, která je pro Maďarsko typická - sýček obecný.

Po sýčcích jsme koukali celou dobu. První den při večerním příjezdu na ubytování jsme zaslechli hned několik jedinců, jak se ozývají přímo uprostřed vesničky. Několikrát se nám ho dokonce podařilo i zahlédnout, když jsme ráno mířili na rozlet jeřábů, ale to na žádné zastavování a zdržování nebyl čas.

Vrátili jsme se tedy z posledního krásného rána na ubytko, které jsme měli do 10:00 opustit. Zpět do ČR jsme se chtěli vrátit nějak rozumně, takže jsme měli jen posledních pár hodin. Zkusili jsme se projít po vesničce a sýčkům jsem tak dali poslední pokus.

No, netrvalo dlouho a jednu kuličku sedící na komíně jsme nakonec opravdu našli ...

A sýčkem tato výprava skončila. A bez pochyby nebyla poslední! Maďarská krajina mě naprosto nadchla a určitě mám v plánu se tam vrátit. Tak třeba příští rok, tentokrát na jaře na mandelíky, bahňáky, výrečky, dudky, no a tak :-).