
Mlok skvrnitý 2025
Procházka kolem lesního potůčku v dešti
Již řadu let jsem toužil po setkání s tímto nádherným strakatým obojživelníkem, a to nejlépe s foťákem v ruce. Vždy mě fascinoval svým vzhledem. Ty sytě žluté skvrny na černém těle jsou zkrátka nádherné. Přesto jsem na něj velmi dlouho neměl štěstí.
Dlouho jsem si myslel, že na mloka člověk narazí spíše náhodou a že je to velká vzácnost. Doufal jsem, že ho někdy potkám při fotografování jiných zvířat (hlavně ptáků, kterým se věnuji nejvíce), ale po několika letech jsem došel k závěru, že to takhle asi nepůjde. Už mi docházela trpělivost a po setkání jsem toužil čím dál tím víc. Mloka jsem viděl jen jednou v životě – bylo mi sedm let, kdy jsme byli s rodinou na dovolené v Beskydech. Chytil nás pořádný slejvák a hned po tom, co ustal, se mlok objevil přímo na cestě před námi. Tehdy jsem z toho byl velice unešený a rád na to vzpomínám dodnes.
Když mi došlo, že s mloky to nebude vůbec jednoduché, začal jsem si o nich zjišťovat více informací. Měl jsem pár tipů na lokality a postupně jsem se dozvěděl, že ideální doba pro jejich hledání je déšť nebo chvíle těsně po něm. Tedy přesně tak, jak to tehdy bylo na dovolené. V tu chvíli právě vylézají ze svých úkrytů a vydávají se na průzkum okolí. Nejčastěji je člověk najde poblíž menších lesních potůčků, kde je dostatek kamenů a mělkých tůní. Právě tam kladou svá vajíčka, která se vyvíjejí ve vodě podobně jako u žab. Mloci však na rozdíl od nich nemají pulce – místo toho se jim líhnou rovnou malé larvy s vnějšími žábrami, které si v tůňkách žijí svým tempem, než se postupně promění v dospělé mloky a vydají se na souš.
Vybíral jsem si lokality, které vypadaly tak, jak jsem se z různých zdrojů dozvěděl – menší lesní potoky s klidnými tůněmi, kameny a spadenými stromy. Navíc jsem na místa vyrážel za deště nebo krátce po něm. Zkusil jsem to na jaře i na podzim, ale pořád nic. Přes všechno úsilí jsem na mloka nenarazil. Ovšem nepolevoval jsem a letos na jaře to zkusil znovu. První dvě výpravy byly opět neúspěšné, nejspíš jsem se do jejich aktivity netrefil jen o pár dní. Ale třetí pokus konečně přinesl úspěch.
Venku se poprvé po zimních dnech pořádně oteplilo. V průběhu několika dní se vyšší teploty stále držely a nakonec přišel i mnou dlouho očekávaný déšť. Přesně jsem věděl, že tohle musí být ta pravá chvíle. Bez váhání jsem vzal holínky a brzy ráno vyrazil do lesa k potůčku. Terén nebyl jednoduchý, mokré listí mi stále v holinách klouzalo a po několika pádech jsem už ztrácel trpělivost. Ačkoliv pro mě bylo nejlepší se potokem brodit, snažil jsem se do vody zbytečně nešlapat. Sice jsem si vybral dobu, kdy by mloci ještě nemuseli mít nakladená vajíčka, ale přesto jsem již zmíněné mělké tůňky zbytečně neprošlapával. Když jsem náročným terénem prošel necelý kilometr, v listí hned vedle potůčku jsem opravdu zahlédl krásného strakatého dráčka. Jeho zbarvení mě okamžitě udeřilo do očí. Měl jsem neskutečnou radost, že ho konečně vidím. I když jsem byl promočený až na kost a ruce v podstatě ani necítil, vůbec jsem to v té chvíli nevnímal. Než jsem si připravil svůj fotoaparát, mlok se přesunul na menší kámen pokrytý krásným zeleným mechem, což byla ideální příležitost pro fotku. Na první pohled mě překvapila jeho velikost – pořád jsem si mloky představoval jako malé ještěrky, které hned utečou a budou se skrývat, ale tento jedinec byl poměrně velký a takový baculatý. S jeho jedovatou kůží tak z něj šel i určitý respekt. Samozřejmě jsem věděl, že mi nemůže nijak ublížit, ale přesto jsem měl k němu úctu a nechtěl jsem riskovat zbytečný kontakt.
Když se mlok později přesunul blíže k vodě, zkusil jsem využít delší čas závěrky, abych rozmazal pohyb proudícího potůčku, což vytvořilo zajímavý efekt.












Mlok mi posloužil hezky a krásně spolupracoval. Po necelé půlhodině jsem se ovšem rozhodl pokračovat v hledání. A to se vyplatilo! O pár desítek metrů dál jsem narazil na dalšího mloka. Tentokrát seděl na starém ztrouchnivělém kmeni, který ležel ve vodě. Protože byl kmen tmavý, žluté zářivé skvrny mloka na něm krásně vynikly. Scénu jsem tedy podexponoval, aby jeho barvy ještě více vynikly, a výsledná fotka dopadla přesně tak, jak jsem si vždy představoval.
Druhý den odpoledne se opět rozpršelo, a tak jsem se rozhodl mloky ještě jednou navštívit. Holínky mi za tu dobu vevnitř pořádně neuschly a podobně na tom byl i batoh s oblečením, ale to mě neodradilo. Věděl jsem, že jejich aktivitu nechci propásnout. Tentokrát jsem narazil na tři jedince, ale ani jeden z nich nebyl tak fotogenický jako ti z předešlého dne. Přesto se mi podařilo pár zajímavých snímků, včetně několika širokoúhlých záběrů.
Prozatím tak své jarní výlety za mloky úspěšně uzavírám a přesouvám se k dalším zajímavostem, které jarní příroda nabízí. Je toho tolik, že člověk ani neví, kam jet dřív. Každopádně se na mloky budu těšit znovu, tentokrát na podzim, kdy jejich žluté skvrny krásně vyniknou, no, spíše vlastně nevyniknou :), mezi barevným spadaným listím. Aspoň v to tedy budu doufat...