Puštík obecný 2023

Jeden ze zážitků, kde jsem se u focení usmíval jako měsíček na hnoji. A nejlepší je způsob, jak jsem k němu došel. Bylo to totiž naprosto bizarní setkání, shodou úplně náhodných okolností, kvůli kterým bych k puštíkům jinak vůbec nedošel. Ale tyto nečekané setkání, když k nim člověk přijde úplnou náhodou, jsou stejně nejlepší, no ne?

Jaro v plném proudu

Byla druhá polovina května, kdy příroda zkrátka žije. Některé druhy už v této době krmí svá mláďata, některé ještě sedí na vejcích. Já měl vyhlédnuté hnízdící sýkory modřinky v pěkné dutince ve stromě docela nízko od země - pro focení ideální. Bohužel jsem k místu přišel a dutina byla prázdná. Z okolí z dálky se jen ozývala mláďata žadonící o potravu. No, co se dá dělat, naštěstí jsem měl ještě taky podobnou dutinku obsazenou špačky. Tam jeden mladý ještě zůstal a rodiče ho celkem intenzivně krmili, tak z toho vyšla docela zajímavá videa, kdy se třeba mláděti v zobáku objevila jakási obrovská larva, ale následně z něj vypadla. Špačci tedy byli k mému údivu celkem opatrní a ikdyž jsem měl kryt postavený v celkem velké vzdálenosti od stromu, stejně mi nějak nevěřili. Radši jsem je nechtěl zbytečně otravovat a trápit tím, že bych zde dlouhou dobu čekal na to, až si zvyknou, tak jsem radši kryt sbalil a k dutince připravil stativ s foťákem, který jsem připojil k mobilu a z dálky jen zapínal a vypínal video.

Jak jsem na puštíky narazil?

Odpoledne bylo pryč a pomalu začínal večer. Myslel jsem si, že začne svítit hezky červené večerní světlo, ale bohužel se na obzoru objevil mrak. Zhoršila se i viditelnost, tak jsem to pomalu mohl balit. Počkal jsem na poslední přílet a po něm vypl video. Ještě jsem si rychle potřeboval odskočit, tak jsem odběhl asi 20 metrů od místa, kde jsem natáčel. Tím jsem se lehce přiblížil k menšímu háječku, ale stále mě od něj dělilo minimálně 100 metrové pole. V té chvíli jsem uslyšel úplně jemným hlasem z velké dálky zvuk, který mi už něco připomínal. V hlavě jsem měl hned mladé puštíky, které jsem pozoroval dva roky zpět. Ten hlas jsem prostě už poznal, ikdyž už to bylo 2 roky zpátky. Okamžitě jsem se přestal hýbat a začal poslouchat, jestli se to ozve znovu. Jenže dalších 5 minut se nic neozvalo. Zkusil jsem se o pár metrů přiblížit a zase jsem nějakou chvíli počkal. Jenže zase nic. Už jsem se chtěl otočit pro věci a odcházet, ale při odchodu jsem zase uslyšel něco, co mi připomínalo puštíky. Bohužel mi pod nohama šustila tráva, tak jsem to přesně nezaslechl, ale dvakrát po sobě přece nemůže být náhoda! Popošel jsem už tedy o větší kousek a najednoubto slyšel znovu. Okamžitě jsem se rozběhl tím směrem a puštíci se opravdu z lesíka ozývali. Až jsem si byl jistý, že se jedná o ně, provedl jsem druhý sprint zpět k technice, se kterou jsem znovu běžel zpátky k puštíkům. Extrémně mi bušilo srdce a já už ani nevnímal, čím a kudy vlastně jdu. Lesík byl hodně hustý, ve svahu, zarostlý kopřivama a tekl tu i menší potůček, který jsem musel jaksi přebrodit. Ten navíc přidal na množství komárů. Než jsem došel k ozývajícím se kuličkám, celé (nejen) nohy jsem měl popálené od kopřiv i přes kalhoty. Navíc jsem měl docela promáčené boty, protože potůček nijak obejít nešlo a kdybych vymýšlel způsob, jak ho přejít suchou nohou, tak by byla dávno tma. Nejméně 5x jsem u toho ještě zakopl, protože zde všude bylo několik popadaných větví, které nebyly přes kopřivy ani vidět. O množství štípanců od komárů nebudu ani mluvit... No, konečně jsem se ke zvuku přiblížil poměrně blízko a tak jsem začal ve větvích hledat, kde by mohli puštíci vysedávat. To mi netrvalo dlouho, protože puštíci sedí většinou pospolu na jedné nebo dvou oblíbených větvích (mimo jiné tomu pomáhal ten zvuk). Měl jsem štěstí, že puštíci vylétli z hnízda nejspíš tento nebo maximálně den předem, protože čím déle jsou mimo hnízdo, tím více se oddělují a hrají jen na sebe. Našel jsem dva jedince sedět namáčklé na sebe na větvi. Jeden se ještě ozýval z druhé strany. Přiblížil jsem se k nim na asi 15 metrů a zkusil nějaké fotky. Díky velkému šeru už to nebylo úplně ono, musel jsem fotit na hodně dlouhý čas, ale fotky nakonec nějaké použitelné byly. Při koukání do hledáčku jsem najednou periferně uviděl jakousi šmouhu, jak se pohla asi 3 metry nad mojí hlavou. Bylo to další mládě, které na mě udiveně a asi trošku i vystrašeně koukalo. Nechtěl jsem se moc hýbat, ikdyž už asi bylo pozdě. Pomalu jsem zkusil natočit objektiv směrem na sovu, ale v ten moment se zvedla a naprosto tichým letem odletěla pryč. Pokračoval jsem tedy ve fotografování dvojičky. Ta už byla pochopitelně kvůli odletu jejich sourozence taky ve střehu, což fotce docela vyhovovalo, protože konečně otevřeli oči a neseděli ospalí na větvi. Zkusil jsem hledat jiné úhly, ze kterých by vyšla nějaká zajímavá fotka, ale nakonec jsem kvůli nedostatečnému světlu přestal. Navíc už jsem nechtěl, aby se stalo něco podobného a zbytečně je plašil, tak jsem odešel. Při odchodu jsem ještě narazil na čtvrté a poslední mládě, které se nebálo vůbec. Z pár metrů jsem si zkusil nějaké fotky, ale díky světlu to nebylo ono. Musel jsem fotit přes mobil, aby se při zmáčknutí spouště foťák vůbec nepohl. Tma už byla opravdu velká, tak jsem radši odešel a nechal to na další den.

Bylo to naposledy, kdy jsem je viděl. Stavil jsem se tam o pár dní později a hlasy sice slyšel, ale všechny z korun stromů a hodně daleko od sebe. Bral jsem to teda jako velké štěstí, že jsem je mohl znovu pozorovat, i když se nepodařilo to vysněné krmení.

Zkusil jsem to zase večer a doufal jsem, že uvidím třeba nějaké krmení. Mladé jsem našel podle zvuku, ale bylo to už hodně složité, protože se drželi spíš výš ve stromech. Našel jsem si jednoho mladíka na celkem hezké větvi. Zaměřil jsem se na něj, protože byl ze všech asi nejhlasitější, tak jsem doufal, že ho za to přijde odměnit jeden z rodičů. A to se taky stalo. Mladíci se ozývali poměrně málo a měli zavřená očka, ale najednou nastala chvíle, kdy se všechno změnilo. Z ničeho nic všichni vykulili oči a začali agresivně vyřvávat. Nevěděl jsem, co jsem udělal špatně, protože jsem se ani moc nehýbal, ale pak mi to došlo. Přilétlo krmení! Rychle jsem se zaměřil na svého puštíka, který stále nedočkavě seděl na stejné větvi. Najednou jsem periferně viděl, jak si to dospělá samice puštíka míří přímo k mláděti. Opravdu jsem měl štěstí, že si rodič vybral zrovna mého mladíka. Ale nadšení v zápětí upadlo. Samice si sedla přímo za velkou větev plnou listů a mládě k ní přicupitalo. Takže z krmení mám v záběru jen křídla, která trčí zpoza listů. No, co se dá dělat. Aspoň jsem pak ještě zdokumentoval, jak si puštík drží svojí myšku. Takové krmení jsem viděl před dvěma lety, ale dopadlo vlastně úplně stejně a nemám z toho nic. Snad se to ještě někdy podaří. Už se stmívalo a tak jsem tyto chlupaté kuličky opustil.

Vyšlo to hezky na víkend, tak jsem to tam zkusil hned ráno. To už se světlem bylo něco jiného, mohl jsem fotit na krátký čas a nemusel používat ani stativ. Super! Ale přišel menší problém. Jak je mám sakra najít, když se neozývají? No, naštěstí jsem z večera věděl, kde cca seděli, tak jsem z dálky dalekohledem začal hledat. Ve dne to bylo určitě jednoduší, tak jsem je do chvíle opravdu našel na stejné větvi, na které seděli večer. Znovu jsem zkoušel několik úhlů a pár fotek se podařilo. Když jsem se přibližoval, tak jsem praskáním větviček sovičky trošku probudil. Rychle vyfotil jejich rozespalá očka a pak se zase vzdálil.