Vzpomínka na Šumavu 2019

Taková příležitost... Napadlo mě se tam vrátit, ale nakonec na to nedošlo. Řekl jsem si, že na ně třeba budu mít štěstí někdy příště, kdy se na Šumavu podívám. To už třeba bude i s lepší technikou. No, další rok se na Šumavu opravdu jelo znovu, dokonce i s trošku lepší technikou, ale do Boubína se bohužel nešlo. Asi to byla jedna z posledních možností, protože momentálně je cesta, na které jsem datlíky viděl, už několik let zavřená, kvůli nebezpečí pádu stromů. Kdo ví, kdy místo zase otevřou. Z Brna mám blíže Beskydy, kde se datlíci také vyskytují, ale asi ne v takovém počtu. A být opět svědkem něčeho takového mi s přibývajícími zkušenostmi přijde už skoro nemožné. Datlíka jsem od té doby navíc už nikdy neviděl. Stačí mi už tedy jen vzpomínat a vážit si tohoto vzácného zážitku.

Večer před odjezdem jsem stihl vyfotit svou první sovu, kterou jsem ze siluety nedokázal určit. Až teď po několika letech, kdy se k fotografiím vracím, konečně zjišťuji, že jsem fotil kulíška.

Nic dalšího se už v podstatě za ten krásný týden zachytit nepodařilo, ale to už mi vůbec nevadilo. I tak jsem odjížděl nesmírně spokojený. Toto léto, tedy červenec 2024, se na Šumavu jede znovu, ale datlíkům ani bekasinám moc šancí nedávám. Snad přijdou jiná krásná setkání, jako třeba rodinka kulíšků. Po těch se mi dokonce snad už i stýská. Někde v hloubi duše ale stejně budu doufat v tříprstého šplhavce, který mi tam asi nedá spát.

Budu po tobě koukat všude, datlíku!

Štěstí začátečníka - tak nějak bych popsal můj týden z strávený v našem velmi významném národním parku.

Právě mi skončila mi škola, začaly prázdniny a já jsem si ani nestihl vyzvednout své vysvědčení. Byl jsem natěšený na dovolenou na Šumavě, o které mi taťka vždycky vyprávěl. Postupně jsem se dozvídal, že je to velmi bohaté místo nejen pro ptactvo. Jmenoval mi místní zajímavé druhy a ukazoval je na obrázku. Já jen s otevřenou pusou poslouchal, i když jsem v té době ani polovinu neznal. Názvy jako tetřev hlušec, jeřábek nebo ořešník kropenatý zněly zajímavě i bez dalších informací. Znalostí o ptactvu jsem neměl nejvíc. V té době jsem byl rád i za obyčejnou červenku. Jednalo se opravdu o moje úplné začátky. Velkou vzácností pro mě byl například i datel, který hraje v tomto povídání vedlejší roli. Nikdy jsem ho neviděl a nebyl jsem schopný na něj narazit. Vzhledem k mým tehdejším znalostem se tomu dnes ani nedivím. Vždy, když jsem zaslechl ťukaní do stromu, musel jsem zjistit i jeho původ. V té době to bylo docela "vzrůšo", protože při každém klepání jsem měl vždy nějakou naději, že to konečně bude právě datel. Teď, když už ho podle hlasitosti a rytmu klepání poznám, je to oproti tomu trochu nuda. Postupně navíc zjišťuji, že jich je opravdu hodně. To mi ovšem otevírá úplně nové možnosti, jako například hledání a studování hnízdiště. No, zpátky k Šumavě.

S rodinkou jsme dorazili na místo a já byl po cestě trošku unavený, stejně jako ostatní. Všichni si začali vybalovat, obsazovat své pokoje a postele a já samozřejmě nemohl udělat nic jiného, než popadnout foťák a vyrazit do lesa. Už z tohoto místa jsem měl úplně jiný pocit, než z přírody na mé rodné jižní Moravě. Byl to jen obyčejný les za chatkou, ale hned to tu znělo jinak. Byl to pro mě úplně nový svět a ani jedním zvukem jsem si v podstatě nebyl jistý. Vydržel jsem zde až do podvečera, který byl pro mě magický. Z lesa se ozývaly sovy, v dálce troubili jeleni, z luk se ozývali chřástali a další. Pro mě v té době zkrátka něco neskutečného... Když jsem se vrátil, tak kromě toho, že na mě zbyla ta nejhorší postel, mi taťka sdělil dobré zprávy. Chlápek, u kterého jsme si chatku pronajímali, je místní lesník a má tu zmapované úplně všechno. Konečně jsem se začal dozvídat, co jsou ty zvuky zač a najednou mi to všechno zapadalo. Pak jsem se dokonce dozvěděl, že kousek od chatky na louce prý k večeru tokají bekasiny a předvádí svatební tance a nálety. Při tomto náletu vydávají typický "mečivý" zvuk, který se rozléhá po celém okolí. Je to až k neuvěření, ale tento zvuk vzniká vibrací vzduchu o ocasní pera střemhlav letící bekasiny. Je to tedy zvuk mechanický. Bekasině se proto říkalo ve starších jazycích například "koza nebeská". Tento večer už ovšem bylo pozdě, tak jsem se tam kouknout nemohl, ale těšil jsem se na další den.

Hned ráno jsme se vydali na výlet, kde jsem pozoroval vůbec poprvé sýkoru parukářku, ořešníka kropenatého a bramborníčka hnědého. Nadšení bylo veliké, ale přesto jsem se nemohl dočkat na večer u tokajících bekasin. Po příchodu z náročného výletu, kdy všichni po asi 20 km túře akorát tak lehli do postele, jsem se sbalil a musel se na bekasiny podívat. Po cestě jsem se krčil u dlouhé trávy, protože asi 10 metrů ode mne křičel chřástal - díky lesníkovi jsem již věděl, o co se jedná. Na vysokých bodlácích jsem dokonce zpozoroval i čerstvě vylétlá mláďata bramborníčků, kterým rodiče neúnavně nosili potravu. Skoro jsem se od toho místa nemohl odtrhnout, ale stále jsem vyčkával na hlas bekasiny, který jsem měl pečlivě naposlouchaný. A během chvíle se opravdu zvuk ozval. Bylo to z dálky, ale byl jsem si jistý, že to byla bekasina. K místu jsem se začal opatrně přibližovat a zkoušel bahňáka v trávě najít. Najednou přede mnou vylétla velmi hlasitá a tokající bekasina. Úplně jsem zkameněl a dalších 15 min se ani nehnul. Po nějaké době z dálky opět vylétla další bekasina a začal chaos. Létaly tam a zpět. Po celovečerním pozorování jsem spočítal minimálně 5 jedinců. Škoda jen, že se nedaly vyfotit, protože zde byla dost dlouhá tráva, přes kterou jsem se svým kompaktem pořídil jen jednu fotku, kde šlo lehce rozpoznat dlouhý zobák bekasiny. O letovkách jsem ani nepřemýšlel. Byl to neskutečný pocit, jako kdybych měl Vánoce. Řekl jsem si, že ten hlavní dárek už jsem dnes dostal - úžasný zážitek. Fotka už byla jen bonusem. Podotýkám, že dodnes jsem nic takového už nikdy neviděl. Čím déle fotím, tím větší váhu tomu také dávám. Na chatku jsem přišel hodně spokojený, mé fotky hned všem ukazoval a vysvětloval, jak zrovna tahle šmouha v trávě je bekasina...

Přišel další den, kdy se stalo něco naprosto nezapomenutelného. V plánu byl výlet přes Boubínský prales. Na něm jsem tak nějak doufal, že třeba toho mého vysněného datla potkám. Proto jsem musel každé ťuknutí a vrznutí stromu hned řešit, což moji rodinu dosti zdržovalo. Přidal jsem tedy do kroku a všechny předběhl, abych měl klid. Když se vstupovalo do hlubší části pralesa, byl jsem před všemi dobré 2 kilometry. Foťák jsem ovšem na krku neměl, protože jsem prý jeho potenciál na cestě nevyužíval naplno a fotil "jen" ptáky. Zde jsem poprvé pochopil, že když vyrazím do přírody bez foťáku, zvířata mi najednou pózují jako nikdy předtím. Jen pár metrů přede mnou běhal po stromě brhlík, sýkory parukářky se proháněly na krásných mechových větvičkách a krásně se mi vystavovali strakapoudi. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Nezbývalo mi nic jiného, než si sednout a počkat na všechny. V koruně stromu jsem během čekání zpozoroval pohyb ptáka, který měl z dálky černou barvu a klepal do kmene. V hlavě jsem si hned řekl, že to musí být datel. Chtěl jsem si to ověřit foťákem, který byl ovšem více než kilometr ode mne. Zoufale jsem šplhavce zkoušel přiblížit mobilem. Foťák nakonec dorazil a já se nemohl dočkat, až si toho datla pořádně prohlédnu z hledáčku a udělám pár fotek. Namířil jsem na místo a jedno jsem věděl jistě - datel to není. Asi zase strakapoud, říkal jsem si. Pořádně jsem si pak prohlédl fotku a všiml si, že ptáček má na hlavě něco žlutého. Tento "divný strakapoud" poté sletěl k zemi přímo přede mne. Dost mě to překvapilo, protože jsem takové chování ještě nikdy neviděl. Po chvíli poodletěl nahoru a zase ťukal. Kůra létala na všechny strany a já se snažil pořídit co nejvíce záběrů. Strakapoud potom zase slétl na to stejné místo, což mě zarazilo ještě víc. U země byl bohužel schovaný za kmenem, takže jsem neměl tušení, co tam dělá. Vždy se odtud ozýval nějaký zajímavý zvuk, jako bych slyšel křičení. Strakapoud pak delší dobu nepřiletěl a já u země konečně uviděl, za čím zalétává. Byl to další a takový baculatější pták. Připomínám, že pro mě už jen pták, a ne strakapoud, protože jsem konečně zblízka viděl, že se o strakapouda nejedná. Neměl jsem tušení, co se tu na pařezu přede mnou vystavuje. Z dálky se poté znovu snesl druhý a já konečně věděl, o co tu jde. Bylo to krmení mláděte, které muselo čerstvě vyletět z hnízda. Bomba! Nic takového jsem dřív neviděl - jak krmení, tak toho tvora - dvě mouchy jednou ranou! Krmení probíhalo dalších aspoň 10 min stále několik metrů ode mne na zemi. Rodič měl funkci sluhy, který stále kolem mláděte obskakoval a sháněl co nejrychleji potravu, kterou poté ihned předával do hladového zobáčku. Nejradši bych u nich strávil věčnost, ale divadlo se odehrávalo za plotem, tak bylo nemožné se k nim dál přibližovat. I kdyby tam plot nebyl, tak v Boubínském pralese by se mimo stezky vůbec chodit nemělo, takže zkrátka smůla. I když, stěžovat si fakt nemůžu... Mládě létalo kam chtělo, a po chvíli se zkrátka jeho křik začal oddalovat, až jsem ho neslyšel vůbec. A tím toto krátké setkání skončilo. Zajímavý zážitek, ale co to teda bylo? Když jsem dorazil do hospůdky, kde už většina výpravy byla po jídle, hledal jsem informace o neznámém druhu. Otevřel jsem si atlas ptáků a bez váhání jsem došel k závěru - datlík tříprstý. Když jsem se dozvěděl, že je velice vzácný a v ČR jsou odhadem jen 300-500 párů, začal jsem skákat radostí. Ovšem když jsem si prohlédl fotky, začal jsem si nadávat, proč jsem to sakra nevyfotil lépe. Z temného pralesa, kde bylo pramálo světla, jsem měl pramalou šanci na to, abych vytvořil něco zajímavého nebo aspoň použitelného. Nakonec z toho vyšlo pár dokumentačních fotek, které byly aspoň trochu ostré, ale samozřejmě nic moc.